PT  - JOURNAL ARTICLE
AU  - Černíček, Jan
TI  - Hudební historie Laterny magiky
DP  - 2019 Sep 1
TA  - Iluminace
PG  - 61--87
VI  - 31
IP  - 3
AID - 10.58193/ilu.1634
IS  - 0862397X
AB  - V šedesátileté historii Laterny magiky spolupracoval na jejích představeních dlouhý seznam známých skladatelů představujících široké spektrum přístupů jak žánrově, tak stylově. Vzhledem k jejímu vztahu a návaznosti na některé starší typy divadelních jevištních forem obsahujících hudbu by se tvůrčí práce pro tuto instituci dala obecně zařadit mezi divadelní hudbu, nicméně její konstitutivní využití filmové projekce a s tím související synchronizace hudby s filmovým obrazem, fixované na filmovou kopii, ji také spojuje s filmovým uměním. Výsledná multimediální jevištní figura je (nahlížena z pohledu hudby) většinou odvozena od tradičních forem, jako je balet, opera, revue, hudební komedie nebo scénické oratorium. V mnoha případech lze sledovat silnou inspiraci nástroji výrazu filmové hudby.
Počátky uměleckého přístupu zakladatelů Laterny magiky Alfréda Radoka a Josefa Svobody lze nalézt v jejich díle v Divadle 5. května (Divadlo 5. května), kde spolupracovali s dirigentem a skladatelem Václavem Kašlíkem. Zatímco raná představení Laterny magiky v padesátých a šedesátých letech vycházela z konceptů revue, od sedmdesátých let lze pozorovat posun směrem k dramaticky integrovaným formám. Toto úsilí vyvrcholilo v druhé polovině osmdesátých let, kdy jsou v hudebním přístupu pozorovány znatelné inspirace hudbou neumělou. Zároveň byl prosazován dramaturgický přístup orientovaný na zvyšování tanečního výrazu, který se přenesl i do podoby vizuálně atraktivních baletních představení, jež převládají od roku 1989 až do současnosti.
Od 70. let lze v souvislosti s navázáním spolupráce se zvukovým mistrem Ivo Špaljem pozorovat i značný rozvoj práce se zvukovou složkou, posílený zavedením inovativních zvukových technologií.
Mezi specifika hudební práce v Laterně magice lze kromě výše zmíněných zařadit také výlučné užití reprodukovaného zvuku, absenci stálého hudebního souboru, četné užití klasické hudby (zpočátku neurčené k divadelním účelům) nebo vyvažování hranice mezi světy umělé a populární hudby.