RT Journal Article
SR Electronic
A1 Černíček, Jan
T1 Hudební historie Laterny magiky
JF Iluminace
YR 2019
VO 31
IS 3
SP 61
OP 87
DO 10.58193/ilu.1634
UL https://iluminace.cz/artkey/ilu-201903-0005.php
AB V šedesátileté historii Laterny magiky spolupracoval na jejích představeních dlouhý seznam známých skladatelů představujících široké spektrum přístupů jak žánrově, tak stylově. Vzhledem k jejímu vztahu a návaznosti na některé starší typy divadelních jevištních forem obsahujících hudbu by se tvůrčí práce pro tuto instituci dala obecně zařadit mezi divadelní hudbu, nicméně její konstitutivní využití filmové projekce a s tím související synchronizace hudby s filmovým obrazem, fixované na filmovou kopii, ji také spojuje s filmovým uměním. Výsledná multimediální jevištní figura je (nahlížena z pohledu hudby) většinou odvozena od tradičních forem, jako je balet, opera, revue, hudební komedie nebo scénické oratorium. V mnoha případech lze sledovat silnou inspiraci nástroji výrazu filmové hudby.
Počátky uměleckého přístupu zakladatelů Laterny magiky Alfréda Radoka a Josefa Svobody lze nalézt v jejich díle v Divadle 5. května (Divadlo 5. května), kde spolupracovali s dirigentem a skladatelem Václavem Kašlíkem. Zatímco raná představení Laterny magiky v padesátých a šedesátých letech vycházela z konceptů revue, od sedmdesátých let lze pozorovat posun směrem k dramaticky integrovaným formám. Toto úsilí vyvrcholilo v druhé polovině osmdesátých let, kdy jsou v hudebním přístupu pozorovány znatelné inspirace hudbou neumělou. Zároveň byl prosazován dramaturgický přístup orientovaný na zvyšování tanečního výrazu, který se přenesl i do podoby vizuálně atraktivních baletních představení, jež převládají od roku 1989 až do současnosti.
Od 70. let lze v souvislosti s navázáním spolupráce se zvukovým mistrem Ivo Špaljem pozorovat i značný rozvoj práce se zvukovou složkou, posílený zavedením inovativních zvukových technologií.
Mezi specifika hudební práce v Laterně magice lze kromě výše zmíněných zařadit také výlučné užití reprodukovaného zvuku, absenci stálého hudebního souboru, četné užití klasické hudby (zpočátku neurčené k divadelním účelům) nebo vyvažování hranice mezi světy umělé a populární hudby.